Tetčický zpravodaj č. 37/2007

O TETČICKÉM KROJI


 

Obnovujeme kroj v Tetčicích

V minulém čísle Tetčického zpravodaje jsme vás seznámili s okolnostmi vzniku myšlenky na obnovu tradičního lidového oděvu v naší obci. Přislíbili jsme vám také podrobnější popis oděvu. Dovolte tedy abychom vás stručně seznámili s tím jaké oblečení používali naši předkové ke slavnostním příležitostem i k práci.

Musíme se tedy pomyslně přesunout v čase někam do poloviny devatenáctého století. To je právě období, kdy používání tradičních oděvů vrcholí a začíná postupné odeznívání jejich běžného nošení. Z dochovaných dobových materiálů získáváme představu o používaných látkách a střizích šatů.

Ženský kroj

Základem každého ženského kroje obecně, bývala spodní košile. Horní část přiléhající těsně k tělu bývala ušita z dvojího jemného plátna. Spodní díl košile tzv. podolek býval ušit z hrubšího plátna.

Rukávce bývaly plátěné,v ramenou mírně nabrané. Tacle (kanýrovité zakončení rukávů) se zdobily bílou výšivkou, kterou později nahradila strojově vyšívaná krajka.

Na košili se oblékaly sukně. Někdy se lněné plátěné spodnice ve všední dny nosívaly i jako svrchní sukně. Pro celou oblast Brněnska je typické velké množství spodních sukní ,nosilo se pět až sedm spodniček. Množství i délka spodních sukní se během doby měnila v závislosti na tehdejší módě. Pro naši rekonstrukci jsme se tedy drželi spodní hranice a kroj bude mít pět spodních sukní. Délka sukní bude odpovídat délce sukní nošené na začátku druhé poloviny devatenáctého století a sice zhruba do půli lýtek.

Materiál použitý na svrchní sukni odpovídal příležitosti pro jakou byla sukně pořizována.

Jak uvádí místní kronika „odívaly se ženy sukničkou barchanovou, šorcem mezolánovým“. Jen malé vysvětlení k pojmům dnes už téměř zapomenutým. Barchan – barchet jedná se bavlněnou nebo vlněnou tkaninu s vlasem na rubu i líci (obdobně jako flanel), používaná pro běžné nošení. Šorec mezolánový – „šorce“ , „šórané“ jsou právě spodní škrobívané sukně.

Pro slavnostní příležitosti příležitosti nosily se potom sukně z jemnějších materiálů. Například hedvábí, tibet, atlas nebo brokát. O barvě sukně víme jen tolik, že nebyla striktně stanovena. Záleželo tedy na vkusu nositelky. Pro zhotovovanou svrchní sukni jsme zvolili, po konzultaci brokát. Jak jsme již uvedli, odlišná sukně se nosívala pro běžnější nošení, necháváme též zhotovit jednu svrchní sukni z bavlněné tkaniny.

Kordulka (živůtek) oblékaná na rukávce bývala ušita nejprve z červeného kartounu, ten nahradil ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století samet. Kordulky se zdobily přišitou taftovou stuhou, různými prýmky atp.

Fěrtoch (zástěra) zavazoval se na svrchní sukni. Obvykle se fěrtoch šil z bílého plátna a na okrajích zdobil výšivkou, nebo doplňoval krajkou. Na svrchní sukně z kartounu nebo barchetu se zavazoval barevný široký fěrtoch bez ozdob.

Nedílnou součástí kroje je také pokrývka hlavy. Stejně jako jinde na Jižní Moravě nosil se na hlavě uvázaný barevný šátek. Vdané ženy nosívaly dříve na hlavách uvázaný velký bílý šátek v rozích vyšívaný zvaný „šata“ nebo „plina“. Později ale i ony vázaly si na hlavu šátek většinou červený nebo červenočrný s rostlinnými motivy.

Pokud jde o obuv, z pramenů popisující užší oblast Rosicko –Oslavanska je zřejmé, že ženy nosily ve zmíněné době tzv. „lastynke“. Jednalo se o černé šněrovací boty kombinující soukennou látku a kůži, sahající po kotníky nebo do půli lýtek.

Boty se na svršku zdobívaly drobným barevným nebo bílým švem.

Mužský kroj

Stejně jako u ženského je základním prvkem u mužského kroje košile. Střih mužské košile je v podstatě podobný tomu, který je běžný dnes. Límeček byl ale menší a na hrudi byla košile ozdobena sámky. Rukávy mírně nabrané zakončené manžetou.

Na košili se oblékala „kordula“ též „lajbl“, jedná se o soukennou vestu, která byla na celém Brněnsku velmi podobná. Kordula byla poměrně dlouhá nejčastěji modrá. Červená barva vesty se nosila jen na jižním Brněnsku. Zdobená bývala jen hustou řadou knoflíků na jedné straně a na druhé ozdobně obšitými dírkami.Vesta se nosívala obvykle rozepnutá.

Vestu a košili doplňoval, jak nám potvrzuje místní kronika, černý hedvábný šátek, který se vázal pod límečky košile.

Kalhoty se nejprve nosívaly kožené tzv.koženice. Bývaly krátké ke kolenům se zapínáním na knoflíčky. Později se šily kalhoty soukenné nebo menšestrové a také tzv. cajkový gatě (cajk - oblíbená nevalchovaná látka s plátěnou vazbou). Ke krátkým kalhotům patřily nízké boty se stříbrnou přezkou. Později, právě kolem poloviny 19.století, už nošení krátkých kalhot v kombinaci s nízkými botami přestává být obvyklé. Běžnou obuví se stávají tzv. juchtový boty. Což byly holínky z nepříliš kvalitní kůže. Bota neobepínala těsně lýtko a nárt jako holínky nošené např. na Slováckém Dolňácku. Někdy mívaly juchtovice vzadu přezku na stažení.

Velmi důležitou součástí byl samozřejmě klobouk. Říká se, že na Brněnsku „neprší“ a to z jednoho zcela prozaického důvodu, klobouk zde nošený měl poměrně dosti širokou krempu. Někdy ženatí muži nosívali klobouk „na guráš“ tj. se zvednutou stříškou na jedné straně. Koncem devatenáctého století ale klobouky typické pro Brněnsko začaly mizet a byly nahrazovány klobouky z běžné konfekce. To můžeme sledovat u krojů, kde nebyl přerušen jejich vývoj. Vzhledem k tomu, že se vracíme do historie pokoušíme se získat právě onen starší typ klobouku.

Poprvé se kroj představí v rámci Krojové slavnosti, která se uskuteční v sobotu 22.9.2007. Dovolujeme si vás touto cestou všechny srdečně na tuto slavnost pozvat. Pakliže budete mít chuť se připojit do krojovaného průvodu, který projde v dopoledních hodinách obcí jste vítáni dvojnásob, ať už půjdete v kroji nebo v civilním oděvu.

Velmi jsme usilovali o to, abychom vám mohli v průvodu představit i některé z krojů reprezentující právě Brněnsko. Při průvodu, který bude spojen se zvaním na odpolední program a večerní zábavu, tedy budete mít možnost vidět kromě kroje severokyjovského, jihokyjovského a šardického také kroje ze Střelic a Bosonoh.

Odpolední program začne představením tetčického kroje a bude pokračovat na hřišti sokolovny. Po celý den bude hrát dechová hudba Zlaťanka.

Odpoledne Vám bude zpříjemňovat folklorní soubor Javorina ze Strání za doprovodu cimbálové muziky Strýci. Javorina je soubor který v letošním roce oslavil již dvacet let od zahájení své činnosti. Bývá hostem na různých folklorních akcích nejen v České republice, ale i v zahraničí. Vystupuje na festivalech ve Francii, Belgii na Slovensku. Každoročně se podílí na pořádání Mezinárodního fašankového festivalu ve Strání. Podstatnou součástí tohoto festivalu bývá unikátní mužský mečový tanec „pod šable“. Milovníkům folkloru fašank ve Strání není třeba představovat. Vystoupení Javoriny bude takovou malou ochutnávkou fašanku. Večer bude slavnost pokračovat v sále sokolovny zábavou, na kterou jste již předem zváni.
Mužská část souboru Javorina při tanci „pod šable“

V tuto chvíli příprava kroje vrcholí. Věříme, že vás konečná podoba kroje příjemně překvapí. Udělali jsme pro to, co bylo v našich silách.

Informace na tel: 728629762,721251735

 

Jak jsme rekonstruovali kroj

Ačkoliv nemáme to štěstí, že by se v naší obci dochoval původní lidový kroj, můžeme jeho přibližnou podobu stanovit na základě písemných pramenů. Jde především o záznam v místní kronice, kdy popis oděvu přesně odpovídá typům krojů nošených na západě Brněnska . Velké množství informací lze čerpat z práce etnografky M. Ludvíkové a jejího písemného zpracování krojů brněnského venkova. Další informace pak poskytuje práce etnografů K. Fojtíka a O.Sirovátky, kteří podrobili podrobnému etnografickému průzkumu oblast Rosicko – Oslavanska, na jehož východní výspě se Tetčice nachází.

Tetčice spadají z hlediska etnografického rozdělení do oblasti širšího Brněnska. Jedná se o území vymezené na severu okrajem Drahanské vysočiny, na východě se rozkládá směrem k Vyškovu a Slavkovu, na jihu ke Kloboukám u Brna a konečně na západě, do území zasahují poslední výběžky Českomoravské vrchoviny. Hospodářským i průmyslovým centrem bylo samozřejmě město Brno. Brněnsko bylo specifické nejen způsobem odívání, ale i tancem, hudbou, nářečím atd.

Rekonstrukce oděvu byla směřována do období šedesátých let devatenáctého století, což je období, kdy docházelo k postupnému odeznívání používání do té doby tradičních lidových oděvů. Tuto skutečnost lze přičíst v našem regionu především masivnímu rozvoji průmyslu. Těžba uhlí na Rosicko – Oslavansku byla právě na vrcholu, byla dostavěna železnice a vznikaly železárny. Celá oblast se otevírala vlivům zvenčí. Do oblasti Brněnska přicházeli přistěhovalci hledající obživu v nově vznikajících továrnách. Přirozeným důsledkem těchto změn bylo opouštění tradičních hodnot a zavedeného způsobu života .Život do té doby, podřizující se přírodnímu běhu a pevně spjatý s náboženstvím, dostával zcela jiný směr. Zvyky , obyčeje a názory migrantů ovlivňovaly místní kulturu a je zřejmé že těmto změnám se musel přizpůsobit i oděv, který byl používán. Možnost nákupu levných látek z produkce mnoha brněnských textilek zjednodušovala možnosti odívání. Do té doby se látky nakupovaly u podomních obchodníků a na trzích. Na zboží určené především venkovským uživatelům se zaměřovaly také obchůdky s levnějším zbožím, hlavně kolem Zelného trhu v Brně. Nejenže se zde prodávaly různé druhy látek, šátky apod., ale bylo zde možno zakoupit i konfekci, např. kacabajky, nebo tylové půlky vyšité strojem. V Brně se nakupovalo „ho pantáte na schodkách“, nebo „ho černýho žida“.

I přes výše uvedené okolnosti nedošlo k odložení tradičního oděvu naráz, nýbrž pozvolna, tak jak vznikala potřeba jeho modernizace. Docházelo tedy často k situacím, kdy lidé kombinovali svůj oděv tak, že jeho část již byla v městském stylu, ale tradiční součásti ještě zcela nevymizely a oděv doplňovaly. (Boty, vesty)

Obecně lze říci, že lidé v industrializovaných oblastech daleko dříve rezignují na oblékání tradičného oděvu. Je též běžné , že k zániku byly daleko dříve odsouzené mužské kroje. Muži dříve než ženy odkládaly lidové kroje. Ženy bývaly v odívání konzervativnější.

 

Ženský oděv:

Základní součástí byla spodní košile. Horní část přiléhající těsně k tělu, bývala ušita z jemného plátna. Spodní díl košile tzv. podolek býval ušit z hrubšího plátna. Košile bývala obvykle v délce ke kolenům a mívala krátké rovné rukávy, v podpaží klínek. Ramena se vyztužovala většími kusy plátna. U krku se košile stahovala šňůrkou. Rukávce (svrchní část oděvu – podobající se halence,) bývaly plátěné, nebo lněné s nabíranými krátkými rukávy. Tacle (kanýrovité zakončení rukávů) se zdobily bílou dírkovou výšivkou, nebo krajkou.
Na košili se oblékaly sukně. Spodních škrobených sukní bývalo několik.Tyto spodní sukně, které se praly a škrobily se označovaly na západobrněnsku jako šorce, nebo šórané. Množství i délka sukní se měnila podle dobové módy. Různil se i materiál na spodní sukně používaný. Spodní sukně bývaly kartounové nebo, nebo z bílého plátna, škrobívaly se za studena, aby držely požadovaný tvar. Pro tento účel se také používala jelita. Což byly „polštářky“ vyplněné např. sečkou, senem , nebo odstřižky látek. Sukně byly bohatě nabírané na bocích v zadní části naopak přední díl zůstával prakticky hladký.

Svrchní sukně pro obřadní příležitosti bývaly ušity z atlasu, damašku, nebo brokátu Barva nebyla přesně stanovena. Oblíbené barvy byly zelená, modrá , šedá, černá nebo bílá. Obzvláště na západě Brněnska byly oblíbené na svátečních sukních drobnější vzorky.Naopak na východě Brněnska byly preferovány výraznější a větší motivy na svrchních svátečních sukních. O sváteční sukně se pečovalo zvláště pečlivě. Aby se chránily okraje sukní našívaly se ze spodu pruhy plátna, které sukni vyztužily a plnily i estetickou funkci.Plátno bývalo vždy v odlišné barvě než horní sukně a při pohybu bylo tento okraj vidět.
Svrchní sukně se též ještě přizdobovaly a to obvykle našitou stuhou , nebo sametkami, či různými aplikacemi. Na všední dny byly nošeny spodnice jako svrchní sukně např. z karoutnu, nebo plátna. Oblíbené byly na západě regionu tzv.sukně dělanice. Tuto látku vyráběli tkalci z přinesené lněné nebo vlněné příze. Dělanice bývaly modré s jemným červeným vodorovným a svislým proužkem.

Na sukni se uvazoval fěrtoch (zástěra). I na fěrtochy se používaly různé materiály, podle toho k jakému účelu byl fěrtoch používán. Zástěra z bílého plátna bývala široká, ukončena na okrajích výšivkou „s křídlama“- k obdélníku plátna se přišilo cca 7 cm od okrajů , které zůstávaly volné. Též bývaly zástěry barevné. Jejich ozdobou bývaly často jen záhyby vzniklé vždy stejným způsobem ukládání.

Kordulka(živůtek) se šil z kartounu, který potom nahradil samet. Oblíbená byla červená barva.
Živůtky se zdobívaly různými aplikacemi, stuhami, šněrováním, prýmky atp. Kordulka se oblékala na rukávce.
Vdané ženy nosívaly místo kordulek svrchní kabátky obvykle s velkým oválným límcem lemovaným kanýrkem, s přiléhavými rukávy. Typů svrchních kabátků bývalo několik. Bývaly šity z dražších látek, stejně jako z obyčejného plátna. Oblíbené byly kacabajky, marinky nebo špenzry. K práci se běžně ještě i ve dvacátém století nosily tzv. jupky. Šlo o volný rovný kabátek podobný blůzce, někdy míval stojatý malý límeček.
Bylo obvyklé, že ještě přes kordulku, nebo kabátek se uvazovala tzv. půlka. Půlka je velký trojcípý šátek, který se vředu na prsou překříží a uvazuje se v zadu v úrovni pasu. Cípy potom volně leží na zadním dílu sukně.Půlka (nosí se např. u střelického kroje) je nejvíce zdobenou součástí kroje. Půlky se vyšívaly bílou dírkovou výšivkou, která byla na brněnsku obvyklá. Oblíbené byly též barevné šátky s třásněmi – pořizovaly se např. červené, lila nebo béžové. Cípy šátku se na prsou překřížily a volné konce se zastrčily pod kordulku nebo do výstřihu kacabajky.

Nedílnou částí lidových oděvů je samozřejmě pokrývka hlavy. Stejně jako na jiných místech Moravy nosíval se na Brněnsku uvázaný červený šátek. Nyní bývá označován jako „turečák“. Při práci se samozřejmě nosily šátky obyčejné kanafasové uvázané např. „na réč“. Kdy cípy šátku jsou svázané pod temenem hlavy a volný cíp překrývá vlasy.Pro slavnostní účely se šátek vázal na záušnice.
Šátek se přehnul napříč, cípy se přehodily dozadu a vytáhly se záušnice. Cípy se vzadu hodně utahovaly, mohly se nechávat volně splývat dolů, nebo se vyvazovaly kolem hlavy.Využívalo se květinového spodního potisku šátku, který při vyvázání nahoru vytvářel květinový věnec kolem hlavy. Způsobů úvazů šátku ale samozřejmě bývalo několik.
Používání těchto šátků se plně rozvinulo kolem poloviny devatenáctého století. Do té doby se na hlavu uvazovaly tzv. pliny nebo též šaty. Šlo o velký bílý šátek pro všední den z hrubého plátna, nezdobený. Na svátek se tyto šátky stávaly ozdobou oděvu. Bývaly ušity někdy i z hedvábí jindy z jemného plátna a byly bohatě zdobeny výšivkou.

Pokud jde o obuv, prameny popisující naši oblast uvádí, že kolem poloviny devatenáctého století se rozšířilo nošení černých soukenných, asi po kotníky vysokých botů. Boty se zdobívaly po svršku drobným strojovým švem. Tyto boty se nazývaly „lastynke“ nebo též „brynelke“. Do poloviny devatenáctého století se nosívaly střevíce nízké, zdobené přezkou. Bývaly leštěny do vysokého lesku. Chudší ženy nahrazovaly nákladné kožené střevíce soukennými.

Hovoříme-li dnes o kroji, bereme jako základ oděv nošený na svátek, především oděv který se nosíval v neděli do kostela. Ale stejně jako dnes, i lidé v minulosti přizpůsobovali svůj oděv příležitosti pro jakou byl oděv používán. To nejlepší co ženy mívaly – ponejvíce svatební šaty, nosívalo se na největší svátky v roce – velikonoce, svatodušní svátky, mladé a staré hody, vánoce a Nový rok (někde ještě na Hromnice a na Tři krále.) Sukně byly z těch nejlepších dostupných materiálů , „satýnke, hatlaske, kašmírke,plyške“ – nebo brokátové sukně s drobnými květy. Spodnice byly z bílého plátna.

V oděvu žen se rozlišení zda je vdaná či svobodná, dodržovalo právě při největších svátcích a to hlavně ve způsobu úpravy hlavy. Např. při svatbě nebo hodech se vlasy různě zaplétaly a doplňovaly květy, zapletenými stuhami či různými jehlicemi. Tyto úpravy hlavy můžeme ještě dnes vidět na hodech např. ve Šlapanicích nebo Líšni .Nošení červeného šátku pak ale v průběhu devatenáctého století setřelo rozdíly mezi vdanými a svobodnými ženami. Lze říci obecně, že se vzrůstajícím věkem se oděv umírňoval. Nebylo například vhodné, aby starší vdaná žena nosila jen rukávce a kordulku. Bylo běžné že vdané ženy nosívaly kacabajku ze stejného materiálu jako byla svrchní sukně a kabátek zdobily půlkou, nebo barevným šátkem.

 

Mužský kroj

Mužské košile se šily nejprve z rovných dílů, tělu nepřizpůsobených z bílého plátna. Již v devatenáctém století měly košile střih podobný tomu dnešnímu. Košile měla menší límeček, pod který se vázal černý šátek. Rukávy byly ukončeny manžetou. Ke zvláště významným příležitostem se košile zdobila např. sámkováním na hrudi, případně výšivkou.

Kalhoty se do první poloviny devatenáctého století nosili krátké kožené tzv. „koženice“. Jak uvádí kronika, byly krátké kalhoty ušity ze sukna, nebo manšestru. Nošení krátkých kalhot bylo obvyklé do šedesátých let devatenáctého století a původně se ke krátkým kalhotám nosily černé střevíce se stříbrnou přezkou. Nízké boty byly postupně nahrazovány koženými holínkami. Jako součást mužského pracovního oděvu bývají uváděné dlouhé bílé kalhoty z hrubého plátna na dolním okraji nohavic otřepené. Přes tyto plátěné kalhoty se nosívala uvázaná režná zástěra, upravená např. z trávnice. K pracovním účelům se používaly také tzv. cajkové gatě, rozšiřovaly se ještě v první polovině devatenáctého století. jejich nošení přetrvalo , jak potvrdí i pamětníci, hluboko do dvacátého století. Obvyklá byla kombinace, kdy byly nošeny „cajkový gatě a juchtový boty“. Kolem poloviny devatenáctého století se začali nosit dlouhé kalhoty obyčejně soukenné, tmavých barev, k nim byly obouvány vysoké kožené boty. Boty získaly označení „juchtový boty – juchtovice“.obyčejně byly šity z ne příliš kvalitní kůže a někdy mívaly vzadu přezku na stažení.

Na košili se oblékala soukenná vesta (kordula, lajbl). Byla poměrně dlouhá, dosahovala téměř do poloviny boků. Bývala zdobena drobnými knoflíky, které se našívaly po celé délce vesty. Stejně tak i záklopky kapes byly opatřeny ozdobnými knoflíky. Dírky se obšívaly ozdobným stehem a na východě území byly časté i výšivky, které vestu zdobily. Barva vesty byla na západním Brněnsku obvykle tmavě modrá, nebo černá. Jinak je to na východním a jižním Brněnsku, kde se nosila vesta červená.
Při chladnějším počasí se nosíval kabátek tzv. lajbl s rukávama. Střihem odpovídal vestě , ale měl dvouřadé zapínání.V zimě se nosily kožešinové vesty či krátké kožíšky.

K tradičnímu oděvu patřil samozřejmě klobouk. Široký klobouk o průměru až 50 cm se nosil přibližně do šedesátých let devatenáctého století. Někde se tento široký klobouk sešíval, tak že vznikl třírohý klobouk. Bylo obvyklé, že se klobouk k obřadním událostem zdobil látkovými květy, zrcátky, dracouny, atd. Koncem devatenáctého století nahrazuje starší typ klobouku,klobouk z běžné konfekce.

Lenka Vávrová