Deník cestovatele - Maastricht

Den první - cesta

Někdo by řekl - den blbec.

Začalo to už cestou do Prahy na letiště. Asi v půlce dálnice chci setřít kapky z předního skla a - ejhle - stěrače ne a ne zapnout. Což o to, až ku Praze to ještě šlo, ale posledních 15 km už okolní auta zvedala takové záclony vody, že jsem viděl ven hůř než tankista periskopem... V Praze jsem na parkovišti vyměnil pojistku stěračů, tak by to mělo cestou zpátky fungovat.

Další legrácku si na mě vymyslel kolega Martin. Prý, když už jedeš služebně do Fermexu, vezmi Henrimu ty vadný magnety, ať se na ně podívá. Už při vstupu na letiště mě zaujaly cedule ukazující, co se nesmí brát s sebou do letadla. No samozřejmě - magnetické předměty taky...
Dotazem u bagážisty jsem se dozvěděl smutnou zprávu - jediná šance je obměkčit pilota letadla. To jsem tedy udělat nehodlal, tak honem zpátky do garáží k autu a magnety nechat tam.

Zbytek cesty do Amsterdamu (kde jsem měl přestupovat) už byl v pohodě. Letiště v Amsterdamu jakoby tomu pražskýmu z oka vypadlo. Alespoň zevnitř to tak vypadá. Abych nekecal, je to tam asi třikrát větší a vzdálenosti od terminálu k terminálu tam udávají v minutách (většinou 15 - 20 minut...). Svůj terminál jsem našel v pohodě, i když jsem trochu znejistěl, když číslo letu na obrazovce nesouhlasilo s číslem v mé letence. Asi o nic nešlo, ale nikdy jsem neletěl s přestupem a tak mi dvakrát dobře nebylo. Radši jsem se zeptal. Jo, jsem tu správně, O nic nešlo .
Pak jsem si všiml, že někteří spolucestující mají podezřele velká zavazadla a na nich cedulky o odbavení z rampy. Ježíšmarjááá, že já jsem si měl svoji tašku někde vyzvednout a donést sem? Dyť do Maastrichtu letíme vnitrostátní linkou, kdo ví jestli ty zavazadla při přestupu přendají? V duchu jsem viděl, jak v hotelu spím v džínách co mám na sobě, jak na večeři s ředitelem Fermexu přijdu v botaskách...
Ale to už nás autobus veze k letadlu. Jo jo, autobus jako za starých časů. Vrtulové letadlo má podvozek tak nízko, že by se k němu ten letištní chobot ani nesehnul. Nehledě na to, že vnitrostátní linky asi nemají na odlet z terminálu nárok .
A už jsme u letadla - dvoumotorový, turbovrtulový ATR-42 pro 46 cestujících.
A - hurá - stojí u něj vozíček s kuframa a na vršku trůní moje modrá taška! Sláva, jsem zachráněn...
Uvnitř mě trochu překvapilo, jak je to letadlo oproti Boeingu ČSA malé. Prostorem ze všeho nejvíc připomínalo autobus s malými okénky. No, vždyť on to vlastně takový vzdušný autobus je! Jenom bych v obyčejným autobuse nečekal při cestě trvající 35 minut (třeba Brno-Vyškov) kožená sedadla, letušku (tedy v autobusu jezdičku?), která by všem názorně předvedla, jak si zapnout pásy na sedadlech, kde jsou nouzové východy a rozdávala džus a sušenky. To by se nám panečku jinak cestovalo!

Zpočátku to vypadalo, že z letu nebudu mít žádné nové zážitky. Letadlo se chovalo prakticky stejně jako předtím Boeing, žádný vibrace ani hluk od vrtulí, i zrychlení při startu bylo srovnatelné. Stejně jako cestou z Prahy jsme i tady rychle prolétli vrstvou oblaků a byli jsme jako v ráji - všude samé nadýchané obláčky kam až oko dohlédlo, vpravo rudé zapadající slunce, nádhera.
Když jsem ale po chvíli znovu koukl z okna, měl jsem pocit, že se vracíme zpět do Prahy a zrovna letíme nad Radotínem. To, co jsem viděl vypadalo přesně jako letecký pohled na radotínské skleníky. Kdo ty skleníky znáte, jistě mi dáte za pravdu, že jsou obrovské, asi největší u nás. No, tak takových skleníků jsem je v té jedné díře v mracích napočítal dvacet...
Jasně, jsme přece v Holandsku, zemi tulipánů! Holandsko vlastně z výšky vypadá o dost jinak, než Čechy krásné, Čechy mé. Jednak je to placka, jednak tam vlastně nejsou vesnice. Celá země je rozčtverečkovaná políčky, mezi nimiž jsou rovnoměrně rozesetá stavení a hospodářské budovy. A skleníky. Ty především. Občas tu jednotvárnoust přeruší jen vodní kanál nebo skupina větrných elektráren. Jestli znáte tu u nás na Ramzové v Jeseníkách, tak jsou si podobné jako vejce vejci. Jen ta holandská stála v rovině a její vrtule se točily jako o závod. Inu - Holandsko - země větrných mlýnů.

Ani jsem se nenadál a už jsme přistávali. Za takovou chvilku uletět 250 km, to si nechám líbit! Za chvíli jsem se shledal se svou milovanou taškou a už jsem si liboval, že jsme půjčení auta neobjednali u Hertzu, ale u Nationalu. U Hertzu se hned vytvořila fronta, zatímco slečna z Nationalu tam čekala jenom kvůli mě . Zpoza prosklených dveří už na mě pokukoval stříbrný Pežotek 206-ka a tak stačilo jen podepsat papíry a mohl jsem vyrazit do hotelu. Jen mě pobavila instrukce, že při vracení auta zpět ho mám nechat na parkovišti a klíče hodit do schránky za přepážkou, ona že sem jenom kvůli mě nepojede. Inu, tady by je snad ani nenapadlo, že bych auto včas nevrátil...

Cesta do Maastrichtu po dálnici byla ve znamení seznamování s autem, ale jak se město blížilo, čím dál víc jsem přemýšlel, jak ten hotel najdu. Sice jsem si předem vytiskl plánek okolí hotelu z jeho internetových stránek, ale moc jasné se mi to nezdálo. Mimo plánku jsem měl jenom přehlednou automapu Holandska a tam celý Maastricht měří cca 2 cm.
No, dopadlo to, jak muselo. Hledal jsem ten hotel skoro hodinu. Když jsem pak při večerní procházce našel naproti hotelu podrobnou mapu města, zjistil jsem že jsem se celou dobu motal cca 500 m od hotelu, jenže z té strany dálnice, odkud na něj nebylo vidět...

Už na večerní procházce jsem litoval, že jsem nechal foťák v hotelu. Ačkoli je hotel spíš v novější zástavbě, člověku připadá že ty domečky pamatují ještě H. Ch. Andersena.
Jenom mají plastový okna a chodník se silnicí zdobí zámková dlažba. Jejich styl je vůbec zajímavý. Režné zdivo bez omítky, dole vchod a obrovské okno (připomínající výkladní skříň), vetšinou zakryté venkovní roletou. Dobrej nápad, ve dne mají i dole spoustu světla a večer jim nikdo nekouká do talíře. V patře už mají okna normální, asi je tam světla dost.
Tam, kde neměli roletu staženou bylo vidět velkou místnost, často starožitně zařízenou, knihovny plné knih. Obdiv ke kulturnosti Holanďanů mě přešel až ve chvíli, kdy jsem zjistil kam ten, právě večeřící tatík, tak upřeně kouká. Na blikající bedýnku - televizi .

Pokračování - druhý den